Zahlavi

Osvojování mateřského jazyka začíná už v děloze, říká psycholingvista

18. 02. 2021

V sobotu si už po dvaadvacáté připomeneme Mezinárodní den mateřského jazyka. Po celém světě se slaví jako upomínka kulturní a jazykové rozmanitosti. O tom, jak funguje osvojování mateřštiny, jsme si povídali s Filipem Smolíkem z Psychologického ústavu AV ČR v časopise A / Věda a výzkum, který vydává Akademie věd ČR.

Tak to ty jsi ten, co do mě pořád kopal, prohlíží si matka rozněž­něle pár minut po porodu svého synka ve filmu Kdopak to mluví. A ty jsi zase ta, co jedla všechna ta koře­něná jídla, odpovídá jí v duchu malý Mi­key dospělým hlasem.

Představa tvůrců slavné americké ko­medie z konce osmdesátých let o tom, jak novorozenci rozumí svému okolí a ovlá­dají mateřštinu, je samozřejmě náležitě nadsazená. Přesto toho čerstvě „vykluba­ná“ miminka o jazyce vědí víc, než běžný rodič předpokládá.

„Děti vnímají řeč už v matčině děloze. Již v osmdesátých letech výzkumy pre­natální citlivosti dokázaly, že sice neslyší detaily, ale rytmus a melodiku ano. Díky tomu se ještě před narozením naučí, jak zní jejich mateřština a rozpoznají od sebe jazyky různého rytmického typu,“ říká Filip Smolík z Psychologického ústa­vu AV ČR, který se osvojováním jazyka u dětí dlouhodobě zabývá.


Filip Smolík z Psychologického ústa­vu AV ČR

Jak ale vědci něco takového zjistili? Pouštěli ještě nenarozeným miminkům nahrávky jejich mateřštiny a dalších ja­zyků a sledovali, co na to jejich srdce. Záznamy z echokardiografu, který měřil srdeční ozvy plodu, odhalily, že děti na řeč pronesenou v dosud neznámém jazy­ce reagují zvýšením pulzu.

Jak se brečí francouzsky
Křik a pláč. To jsou první zvukové proje­vy každého novorozence. A dokonce už v nich je patrný vztah dítěte k rodnému jazyku. Malý Francouz zkrátka pláče ji­nak než třeba Němec nebo Čech.

„Dokládají to výzkumy, které sledovaly rozdíly mezi projevy miminek z různého jazykového prostředí. Spektrogramy je­jich pláče se lišily podle intonace v mateřštině,“ vysvětluje Filip Smolík.

Odhalit, že i novoro­zenci vnímají rozdíly mezi jazyky a zvuky, vědcům kromě jiného pomohly také obyčejné dudlíky. Výzkumníci je v rámci takzvané dudlí­kové metody napojují na spínače, které v závis­losti na intenzitě kojen­cova sání spouští zvuky z reproduktoru.

Vypadá to zhruba tak­to: když dítě uslyší nový zvuk, zaujme ho a začne sát intenzivněji. Po chvíli však nadšení z opakujícího se podnětu opadne (dojde k tzv. habituaci) a kojenec v sání poleví. Když se však zvuk změní a dítě je schop­né to rozlišit, začne opět sát s vervou.

Dnes už však dudlíkovou metodu z ex­perimentů vytlačuje čím dál tím dostup­nější elektroencefalografie, kdy výzkum­níci při změnách zvuků měří aktivitu mozku dítěte elektrodami na povrchu jeho lebky.


Spektrogram francouzského pláče (nahoře) se liší od německého.

Není west jako vest
Obzvlášť citliví jsou kojenci podle odborní­ků k hláskovým kontrastům v mateřštině. „Už krátce po narození by se o dítěti dalo říct, že je rodilým mluvčím svého jazyka,“ konstatuje ve videodokumentu o řeči dětí z cyklu Česká věda kolegyně Filipa Smolí­ka Kateřina Chládková, jež se na výzkum osvojování jazyka u úplně nejmenších dětí specializuje. „Zhruba desetiměsíční miminko, které vyrůstá v anglicky mlu­vícím prostředí, ví, že existují dvě různé sou­hlásky ‚v‘ a ‚w‘, které mohou změnit význam slov, jako třeba – vest a west, tedy nátělník a západ,“ popisuje věd­kyně. České dítě v tom­to věku podle ní zase vnímá rozdíl mezi ‚ť‘ a ‚č‘ nebo ‚ř‘ a ‚ž‘, zatím­co jeho vrstevník žijící v Anglii ho neslyší.

Kojenci jsou tedy ke své rodné řeči velmi citliví, z vyprávění jako takového však zatím příliš moudří nebudou. A je jedno, jestli jim budete číst o perníkové chaloupce nebo vysvětlovat teorii relati­vity. Význam prvních slov totiž začínají chápat až mezi šesti a osmi měsíci věku. Povídat si s nimi přesto rozhodně není na škodu.

„Děti se tím učí, jak vypadá struktura jazyka na úrovni hlásek a slabik. Pomůže jim to naučit se vydělovat slova z proudu řeči, což je jeden z nejtěžších úkolů druhé poloviny prvního roku života,“ říká Filip Smolík.

Slova totiž v mluveném jazyce neoddě­lují momenty ticha – ty se naopak častěji vyskytují uvnitř výrazů. Děti si tak musí najít jiná vodítka, aby jednotlivá slova identifikovaly. Pomáhá jim třeba přízvuk, ale i to, že vypozorují, jaké hlásky či sla­biky se v jejich jazyce často objevují na konci či na začátku slov. V češtině napří­klad málo výrazů začíná na ‚a‘, ale hodně jich na něj končí. Tyto pravděpodobnost­ní vztahy dítě v řeči hledá, protože mu umožňují hádat, kde vlastně hranice mezi slovy jsou.

Pomalu, ale bez šišlání
„Ňo, ty jsi takovej náš dlobeček loztomi­lej! A jak umíš kjásně ležet na bžíšku!“ I takto občas hovoříme na naše nejmenší. A to není dobře.

Miminka se totiž jazyk učí zejména ná­podobou, takže šišlání nebo napodobová­ní nedostatků jejich řeči se rodičům může řádně vymstít. Nicméně mluvit s kojen­cem stejně „dospěle“ jako třeba s kolegou v práci je také kontraproduktivní.

„Malé děti jsou ve zpracovávání infor­mací pomalejší, a proto na ně musíme hovořit pomaleji,“ poukazuje Filip Smo­lík. „Většina lidí v komunikaci s nejmen­šími intuitivně používá baby talk, tedy řeč zaměřenou na dítě. To znamená, že k nim promlouvají zvolna, s výraznější melodickou konturou, v krátkých větách a zřetelněji artikulují. A to je bezpochyby funkční,“ doplňuje.

Podle něj se v rozmlouvání s dětmi vy­platí i hojné používání zdrobnělin. Může jim to totiž pomoci snáze ovládnout sklo­ňování. Jak to? Všechny zdrobněliny urči­tého rodu se totiž v češtině skloňují podle jediného vzoru. Malé dítě se tak napří­klad nemusí hned zorientovat ve složitém skloňování podle čtyř vzorů ženského rodu, ale vystačí si s jedním.

Pohled napoví
„Koukni, podívej! Takový krásný… kočič­ka,“ ozývá se velmi pomalu z reproduk­toru a na televizní obrazovce se zároveň objevují dva obrázky – jeden s kočkou a druhý se psem. Dvouletá Ema spokoje­ně trůní před televizorem na maminčině klíně a vše bedlivě poslouchá a sleduje. A vůbec netuší, že je součástí vědeckého experimentu.

I takto badatelé v pražské laboratoři behaviorálních a lingvistických studií, kterou Filip Smolík vede, zkoumají, kdy české děti začínají mít povědomí o tom, že v naší řeči existuje gramatický rod.

 
Během experimentu dítě sedí na maminčině klíně a sleduje obrázky.

„Používáme metodu zrakové preferen­ce, při níž se opíráme o to, kam se dítě dívá. Když před sebou vidí­te dva obrázky a slyší­te jejich pojmenování, spontánně se kouknete na obrázek, který slovo znázorňuje. Pokud dítě před sebou vidí kočku a psa a do toho slyší: ‚takový krásný kočička‘, chápe-li už shodu, podí­vá se nejprve na obrázek psa,“ líčí vědec a dodává, že oči dítěte během pokusů natáčí kamera (případně je snímá eye tracker, tedy přístroj na sledování očních pohybů) a jeho reakce pak výzkumníci analyzují.

Za pomoci této metody se týmu Filipa Smolíka podařilo dokázat, že už dvouletí Češi chápou, že když ve větě zazní slůvko „hezký“, měl by následovat výraz v muž­ském rodě. Mezi dvěma a dvěma a půl roky věku pak naši potomci vědí, že usly­ší-li spojení „tady je“, přijde po něm slovo v jednotném, nikoli v množném čísle.

Rodičové, já mluvím!
Dosud byla řeč hlavně o tom, jak kojenci a batolata rodný jazyk vnímají a jak mu rozumějí. Co ale samotné mluvení?

„První slova s významem děti začínají produkovat kolem prvního roku života, ale jsou v tom mezi nimi velké rozdíly. Pak už to jde poměrně rychle. S tříletým potomkem můžete dětsky konverzovat a pětileté dítě dokáže celkem koherentně vyprávět,“ konstatuje Filip Smolík.

Student na konci střední školy rozumí podle odhadů zhruba třiceti až padesáti tisí­cům slov. Výzkumníci z toho vyvozují, že se v průběhu dětství učí­me asi pět až deset nových výrazů denně. A to není málo. Zdárný rozvoj slovní zásoby svých potomků rodi­če pochopitelně nejlépe podpoří tím, že na ně budou hodně mluvit. Není ale mlu­vení jako mluvení.

„Velice důležitým mechanismem ra­ného učení je sdílená pozornost. To zna­mená, že se s dětmi bavíme o tom, co je zajímá. Prohlížíme si s nimi knížky a uka­zujeme jim obrázky, vysvětlujeme. Pou­hé povídání nestačí – zásadní je kvalita interakce s dítětem,“ upozorňuje vědec. Potomek výřečných rodičů na tom tedy s rozvojem jazyka nemusí být automatic­ky lépe než dítě z tiché rodiny.


Pro rozvoj řeči je důležité s dětmi nejen mluvit, ale prohlížet si s nimi obrázky a povídat si o nich.

Osvojování řeči napříč zeměkoulí
Tuntussuqatarniksaitengqiggtuq. Tento výraz eskymáckého jazyka jup’ik v češ­tině znamená: Zatím ještě znovu neřekl, že se chystá na lov sobů. Eskymák je tedy schopen jediným slovem vyjádřit to, k čemu Čech potřebuje celé souvětí. Přesněji řečeno dospělý Eskymák. Tento jazyk a jemu podobné jsou totiž kvůli ex­trémně dlouhým slovům natolik složité, že v mnoha výrazech i pětiletí předško­láci tápou.

Podle některých autorů je osvojování řeči o nějaký ten měsíc pomalejší také v dánštině, a to kvůli velmi komplikované hláskové struktuře slov. Jinak je však prů­běh procesu v jednotlivých jazycích dosti podobný.

„Děti si v rodné řeči nejrychleji osvojují gramatické jevy, které jsou v ní potřebné k rozlišení významu. Anglickým dětem tak například ve srovnání s českými déle trvá gramatická morfologie, tedy použí­vání koncovek. V angličtině totiž nejsou tak podstatné jako v češtině,“ přibližuje Filip Smolík. Oproti tomu slovosled podle něj malí Britové ovládají rychleji než dítka tuzemská, protože je v jejich řeči pro po­rozumění důležitější.

Naučit se jazyk na úrovni mateřské­ho lze podle předpokladů vědců pouze v dětském věku, kdy je vnímavost k řeči nejvyšší. Už kolem pátého roku života se totiž zejména schopnost napodobení zvu­ku cizího jazyka významně snižuje. Hovo­řit na děti odmala různými řečmi se i tak vyplatí. Naučí se díky tomu, že na světě existuje více jazykových kódů, a pochopí, že ten mateřský je jedním z nich.

Když se mluva nedaří
„Ten náš kluk už mluví jako kniha,“ chlubí se některé matky rády ostatním. A v rodičích jejich méně výřečných vrs­tevníků narůstají obavy, zda není s jejich potomkem něco v nepořádku.

Když dítě v roce a půl neříká „tabulko­vých“ padesát slov, ale třeba jenom de­set, je to sice málo, ale vše se ještě může rychle změnit. „Pokud však váš potomek ve dvou letech používá výrazně méně než dvě stovky výrazů, a hlavně je nekombi­nuje mezi sebou, je to varovný signál a stojí za to vyhledat logope­da,“ upozorňuje Filip Smolík. Podle výzkumů to totiž zhruba polovina tako­vých dětí už nedožene a v šesti letech je pak zpoždění jejich jazykového vývoje znatelné.

Důvodem pomalejšího osvojování ma­teřštiny může být takzvaná vývojová dysfázie. Odborníci odhadují, že touto poruchou, která je z velké části daná ge­neticky, trpí zhruba sedm procent dětí. V každé školní třídě bychom tedy v prů­měru našli jednoho až dva žáky se závaž­ným narušením vývoje jazyka. O existen­ci této diagnózy však mnoho lidí vůbec netuší, a tak se často zaměňuje s auti­smem nebo mentální retardací. Anebo zkrátka s nedostatkem inteligence.


K měření pomáhají i metody jako EEG, kdy se prostřednictvím elektrod měří aktivita mozku.

„Mnohé z těchto dětí přitom mají non­verbální část intelektu velmi dobrou, vy­nikají třeba v technických předmětech. Musí se jim ale věnovat náležitá pozor­nost, aby mohly své schopnosti rozvíjet,“ říká jazykovědec. Pokud si je však okolí kvůli slabým vyjadřovacím schopnostem jednoduše zapíše jako ty „málo chytré“ a vývojová dysfázie se u nich nepodchytí včas, dopady mohou být obrovské. A to jak na sociální život dítěte, tak na jeho další vzdělávání, které je stejně jako ko­munikace na jazyce založeno.

Zkoumat průběh osvojování mateřštiny u našich nejmenších je tedy už kvůli na­výšení pravděpodobnosti včasného odha­lení možných vývojových nedostatků po­třeba. Badatelská motivace vědců je však mnohem širší.

„Jazyk je jednou z nejdůležitějších věcí, které dělají lidi lidmi, a je ostuda, že po­řád ještě přesně nevíme, jak je vlastně možné, že každé malé dítě něco tak složi­tého ovládne, a to bez učebnic a vysvět­lování,“ poukazuje Filip Smolík. On sám výzkumné experimenty zkouší i na vlast­ních potomcích. A vymýšlet stále nové a nové je pro něj čirá radost. „S dětmi je totiž vědecká práce zároveň také velká zábava,“ usmívá se psycholingvista.

Celý text i další zajímavé články najdete v časopise A / Věda a výzkum.

Připravila: Radka Římanová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Shutterstock, Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR; Current Biology

Sociálně-ekonomické vědy

Vědecká pracoviště

Česká společnost prochází od r. 1989 hlubokou a mnohostrannou transformací. Její analýza je – vedle rozvíjení základního teoretického výzkumu - aktuálním úkolem ústavů této sekce. Zhodnocení výsledků ekonomické proměny, výzkum otevřených problémů dalšího ekonomického vývoje, studium transformace sociální struktury, teoretické základy nového právního systému, aktuální otázky psychologie osobnosti a sociální psychologie, to vše jsou témata, jimiž sociální vědy vstupují do živé diskuse s celou společností. Mnohé z těchto výzkumů využívají komparace s obdobně se měnícími zeměmi Střední Evropy. Rovněž se zkoumají nutné předpoklady a možné důsledky vstupu naší země do Evropské unie. Sekce zahrnuje 5 ústavů s přibližně 260 zaměstnanci, z nichž je asi 150 vědeckých pracovníků s vysokoškolským vzděláním.

Všechny výzkumné sekce